Čekám…. stále. Jsou věci o kterých se nemluví, protože mluvit o nich znamená přiznat nevědomost. A nevědět kde jsi, není příjemné nikomu z nás. Chodíme po minovém poli nevyřčených otázek a vět. Přehazujeme si je jako horký brambor. Ve chvíli mezi dezertem a filmem, aby neublížily, aby nebolely tolik. Aby nevadilo, když v místnosti nastane…
Dlouho už jsem nepřidala žádný příspěvek. Možná proto, že všechny ty myšlenky nad kterými bych chtěla sálodlouze diskutovat zapadnou v každodenní realitě mého života. Dnes jsem ale měla den plný zajímavých myšlenek. Jezdila jsem prstem po displeji svého telefonu a narazila na fotku jedné paní, která bojuje s rakovinou. Otevřela jsem sekci komentářů a nestačila…
Tak jo… je čas hodit to na obrazovku a učinit tak z myšlenky plán na nejbližší dny. Vyrážím do světa – teda do ČESKA.Po vyřčení diagnózy Myasthenia Gravis mi největší potíže dělala chůze. Bolelo to, nešlo to, a když to v dobách největší krize bylo zlé dělala mi problém i vzdálenost mezi pokojem a kuchyní….
Tak trochu jiná SEBELÁSKA Mám pocit, že dnes je ten den, kdybych dala všechno co mám za možnost utéct ze svého těla. Prostě se jen tak sebrat, opustit svou tělesnou schránku a dívat se na ní hezky z venčí. Zase znova zkusit všechny ty aktivity, které do jisté míry dělám i teď, ale zkusit je…