Čekám…. stále.
Jsou věci o kterých se nemluví, protože mluvit o nich znamená přiznat nevědomost.
A nevědět kde jsi, není příjemné nikomu z nás.
Chodíme po minovém poli nevyřčených otázek a vět. Přehazujeme si je jako horký brambor. Ve chvíli mezi dezertem a filmem, aby neublížily, aby nebolely tolik. Aby nevadilo, když v místnosti nastane ticho.
Každý člověk dojde někdy do fáze, kdy ví, že jsou věci které nemá ve své vlastní moci. Udělal všechno – ačkoli pochybuje – a může jen čekat. A tak čekám(e).
Často přemýšlím, kde jsi. Co děláš. Jak se máš a jestli vážně čekáš až na samotný konec, na tvrdej restart vlastního života. Nicméně mám pro tebe jeden bolavý náraz do zdi. Nikdo jiný za tebe tvůj posraný život neopraví. To můžeš jen ty…
Víš, mám tuhle fotku ráda. Pro dnešek jsem z tebe udělala malého prince. Třeba si jako on a my tvoje rodina jako jeho růže. Třeba si teď na obhlídce ostatních planet abys poznal, že se máš vrátit domů.
A možná ne. O tom ten život někdy je.
Než to tu dneska ukončím, mám pro vás pár faktů:
- Jsem ségra co má nejvíc neexistujících čísel na svého bráchu.
- Má ho nesčetněkrát v přátelích na Facebooku
- Přitom polovina jejích přátel neví, že bráchu mám.
Tak ano, mám. A byl to do jisté doby skvělý brácha a věřím, že zase bude. Jen musí poznat svět a vrátit se zpátky na svou planetku.
Kateřina